Tak mi přišel hezký mail od mého spolutrpícího z nemocnice Na Bulovce, kde jsme společně začali pomalu slepovat své zlomeniny. Ing. Jan Machálek je stavební inženýr s mnoha zkušenostmi jak profesními, tak lidskými. Stavařinu vystudoval v Brně, životní zkušenosti dolaďoval pak v Praze např. v Blatničce či U Medvídků.
Nedalo mi abych jeho pár slov o hře na trubku sem neumístil.



To hraní na trubku jsem vždycky obdivoval. Skoro všechny nástroje jsou založeny na tom, že vím kam udeřit či zatlačit nebo po čem táhnout šmytec nebo kam foukat a nějaká hmota na základě toho udělá patřičný zvuk, který je nastaven v té hmotě. Jenom trubka nemá dané tóny v sobě nastavené a, jak si myslím, muzikant musí ten zvuk vykouzlit sám a nástroj jej jen převede do konečné podoby. Takže hráč na trubku nejen musí mít báječný sluch, ale musí umět - a ne prsty, to by bylo snadné, ale, považte, svými rty přitisknutými na ústí trubky! - ten tón vytvořit celý sám a přesně! Nedovedu si vůbec představit, jak těmi sevřenými rty a proudem vzduchu muzikant dokáže „zahrát“ celou melodii přesně v dané tónině a „pustit“ ji do ústí trubky. A ještě i na dlouhou výdrž, celý koncert například. Je to bravurní. Proto je trubka vždycky všemi tak obdivovaná. Já jsem hodně času jako kluk a mládenec strávil na vesnici (na moravském Slovácku, prázdniny a podobně) a tamější muzikant hrající na trubku byl vždycky obdivován a tudíž vážený. „On hraje na trubku!“, když se řeklo v hospodě, tak to znělo skoro jako „Ten doktor umí vyléčit snad všechno!“