Jelikož si tato práce klade za cíl být pojednáním o moderní trubce, je třeba určit údobí, od kdy se takto dá o trubce hovořit. Je to bezpochybně okamžik ve vývoji nástroje, který jej zcela zrovnoprávňuje s nástroji ostatními. A to je chromatizace tónového rozsahu trubky. Ačkoli tomuto předcházela tzv. zlatá epocha barokní trubky, kdy byla oblíbeným a ctěným nástrojem mistrů jako J. S. Bach, G. F. Händel, J. D. Zelenka či P. J. Vejvanovský, doba, kdy trubači požívali nejvyšší úcty a uznání (samozřejmě vynikající trubači), přesto postupem doby začal tento nástroj nepostačovat kompozičním nárokům skladatelů a ustupuje do pozadí. První snahy o zdokonalení trubky a jejích možností byly poměrně úspěšné. Pro klapkovou trubku Antona Weidingera píše roku 1796 Koncert Es dur J. Haydn a v roce 1803 Koncert E dur J. N. Hummel, tedy dodnes stěžejní a nejkrásnější díla sólové trumpetové literatury. Ovšem počáteční nadšení pro tento nástroj poměrně brzy vyprchalo. A. Weidinger svým mistrovstvím dal zpočátku zapomenout na to, že nástroj, který využíval systému otvorů v nástrojové trubici k dosažení jiných, než alikvotních tónů (podobně jako u dřevěných dechových nástrojů), nezní vždy zvukově tak vyrovnaně jako nástroje jiné. Dosvědčují to i doklady (z roku 1825) o návštěvnosti Weidingerových koncertů, které se ke konci jeho kariéry odehrávaly před poloprázdnými sály. Proto začátkem 19. století dospěli nástrojaři společně s hráči na trubku k jinému systému, který zahajuje novou epochu ve vývoji hry na trubku. Byl to opačný systém než u dechových nástrojů dřevěných a u trubky klapkové. Totiž místo zkrácení tónového sloupce otvory k vyplnění intervalu mezi alikvoty, pracuje tento systém s prodloužením nástrojové trubice. Tento systém měl důležité výhody proti jiným, které se snažily chromatizaci nástroje také řešit. Byla to např. již zmíněná klapková trubka, tahová trubka v Anglii nebo využívání dušených tónů.Základní výhody nového systému:
Ano, dá se tedy říci, že moderní epocha hry na trubku začíná vynálezem a aplikací ventilů na přirozenou trubku. Současně zde vzniká další fenomén hry, kterým se od té doby musí každý trumpetista zabývat. Je to mechanická schopnost pravé ruky hráče, koordinace pohybu prstů s ostatními prvky hry na trubku, jako je nátisk, dýchání, činnost jazyka a další schopnosti, jejichž zvládnutí je nutné pro hru na trubku.
Několik druhů ventilů používaných od jejich vynálezu První zmínka o vynálezu ventilů patří Iru Charlesi Claggetovi. V roce 1788 si nechal patentovat systém, který se však nedochoval a jeho princip je neznámý. Stejný je i osud systému hornisty Heinricha Stölzela z roku 1815. Od něho však pocházejí o několik let později tzv. "zasouvací a skříňkové ventily," které byly čtyřhranné. Ve Francii staví Halary v roce 1828 nástroj, který má dva ventily. Leopold Uhlmann patentoval r. 1830 ve Vídni tzv. dvojitý vídeňský ventil, který dodnes můžeme vidět na hornách v rakouských symfonických orchestrech. Za zmínku stojí ještě svého času velice rozšířený "berlínský ventil", patentovaný roku 1835. V roce 1832 konečně patentuje Josef Riedl ve Vídni systém otočného ventilu, který je u žesťových nástrojů používán dodnes a roku 1839 vyvinul v Paříži François Périnet systém, kterému se dodnes říká jeho jménem - Périnetův ventil. Tyto dva systémy zajišťují optimální proudění vzduchu v celém rozsahu nástroje, a proto jsou používány i na dnešních moderních nástrojích. Pro nás je velice zajímavé, že ve vývoji ventilové trubky hrála důležitou úlohu i Praha. První hornista opery v Praze a učitel ventilových nástrojů na pražské Konzervatoři Josef Kail dokončil kolem roku 1828 svůj vynález ventilové trubky, pro kterou tehdejší ředitel pražské konzervatoře Bedřich Dionys Weber píše Variace pro trumpetu in F. Tato skladba byla provedena roku 1828 jakýmsi "panem Chlumem" na nástroj navržený Josefem Kailem. Je dodnes zachována v pražském Národním muzeu. Díky anglickému trumpetistovi Johnu Wallacemu byla tato skladba vydána tiskem u vydavatelství Faber Music v Londýně a v roce 1993 byla mezi povinnými skladbami na mezinárodní soutěži v Mnichově.
nástroj Josefa Kaila
Trubka - popis nástroje
Trubka se svislými písty
Trubka s otočnými ventily
V současné době se používají dva typy nástrojů, které se poněkud liší svou stavbou. Základní rozdíl je v použití odlišného systému ventilů.První typ používá Périnetových ventilů. Tento typ bývá někdy nesprávně označován jako "jazztrubka". Tento název vznikl v oblastech, kde byl běžněji používán druhý ventilový systém a posluchači se s nástrojem opatřeným svislými ventily setkali prvně až v tanečních a jazzových orchestrech. Je si však třeba uvědomit, že tento typ nástroje je starší než jazz samotný.
Druhý typ se někdy nazývá "německá trubka". Je to nástroj s otočnými či cylindrickými ventily, které patentoval Josef Riedl roku 1832. Tento typ byl v posledních desetiletích trochu zatlačen do pozadí. Pouze v Německu a Rakousku si některé symfonické orchestry ponechávají tyto nástroje, ve snaze udržet svou typickou symfonickou barvu a v těchto oblastech se také vyskytuje v dechových orchestrech. Ovšem rozdíl v použití ventilů není jediný. Při bližším pohledu zjistíme i celkovou rozdílnost stavby. Eso nástrojů (ústnice) se výrazně liší co do délky. Zatímco u prvního typu je poměrně dlouhé a jde až k ladícímu tahu, u druhého končí hned u prvního ventilu. O to delší je pak část náležící ke korpusové části. U prvního typu je korpusová trubice kratší. Tím také u tohoto typu vzniká celkově menší kóničnost nástroje, zatímco u druhého typu je tato určitým typickým znakem, zachovávaným výrobci v německé oblasti, ale i u nás. Pochopitelně tyto rozdíly působí na zvukovou výslednici nástroje. Výrobci nástrojů v USA dokázali v posledních desetiletích řemeslně a materiálově přivést nástroje na vyšší technickou úroveň. Dokonalé zpracování a přesná výroba umožňují zdokonalení intonace a zvuku. Tento vývoj však proběhl téměř výhradně na nástrojích prvního typu, takže po této stránce druhý typ trochu stagnoval. Zvýšený zájem o nástroj s otočnými ventily v symfonických orchestrech na určitý druh hudby (německý romantismus) v současné době přinesl i první znaky vývoje. Vynikající model nabízí např. japonská firma Yamaha vedle výrobců tradičních jako firmy Lechner, Alexander a jiné. Větší obliba prvního typu je i důsledkem několika dalších vlivů. Především zvukový ideál trubky je v posledních padesáti letech určován hlavně výrobci v USA. Ti až na malé výjimky ve svých výrobních programech druhý typ nemají. Dále pak jazzová a moderní taneční hudba používá zcela výhradně první typ nástroje.
Ladění nástroje V současné době se jako základní ustálilo ladění trubky in B.To znamená, že základní řada alikvotních tónů udává tóninu B dur. Nástroj s tímto laděním je v současné hudbě nejvíce rozšířen. V jazzu a taneční hudbě i v dechových orchestrech téměř výhradně. Je rovněž nejvhodnější pro začátečníky ve hře na trubku. Jeho tónový rozsah je vyrovnaný barevně, tón je plný a sytý, dovoluje pružné spojování jednotlivých tónů. Umožňuje měkké nasazení a vyznačuje se širokou dynamickou škálou v celém rozsahu. Rovněž intonační stránka hry je velice dobrá.
Velkým konkurentem tomuto nástroji je však v hudbě symfonické, komorní a sólové nástroj laděný in C. To znamená,že notaci odpovídá intonační výška tónů - psané c' zní skutečně c'. Nástroj zní útleji a jasněji než B trubka. Tento zvuk mu dodává zdání větší lehkosti a pohyblivosti. Vyžaduje však dokonalejší zvládnutí dýchání, neboť v některých případech se chová poněkud "tvrději", např. v legátech a při nasazování určitých tónů. Ovšem brilance a jásavost tónová toto plně vynahrazuje. Oba tyto nástroje jsou téměř výlučně opatřeny třemi ventily, protože tyto plně postačují k chromatizaci kvinty mezi druhým a třetím alikvotním tónem. První ventil snižuje o celý tón, druhý o půltón a třetí o jeden a půl tónu. Jsou možné jakékoliv kombinace těchto tří ventilů až po 1-2-3, což jsou tři celé tóny tedy zvětšená kvarta. Kombinace 1-2 odpovídá třetímu ventilu, to je jeden a půl tónu.
U některých nástrojů se vyskytují ještě ventily čtvrté. Vždy však první tři zachovávají tento systém a čtvrtý má určitou specifickou funkci, kterou je např. rozšíření rozsahu směrem dolů - hlavně u nástrojů vyšších ladění. Například u picollo trubky se ustálil čtvrtý ventil snižující o čistou kvartu, neboť se tím poměrně snadno dosáhne na nástroj laděný in A znějící d' (psané malé f), kombinací 1-4, eventuelně znějící c' - psané malé es, kombinací 2-3-4. Jde o tóny v barokních skladbách často používané. O stejný interval snižuje i čtvrtý ventil Es trubky firmy Schilke, ale zde bylo účelem dosáhnout plného rozsahu, jako má B trubka se třemi ventily. Čtvrtý ventil u G trubky firmy Selmer snižuje o celý tón, tedy stejně jako první ventil. Zde bylo původně účelem použít G trubku i jako F trubku. Ovšem umožňuje také hraní znějícího c' - psaného f malého v G ladění (kombinace 1-3-4). Další funkcí čtvrtého ventilu je pak vyrovnávat určité intonační odchylky, které se u těchto nástrojů občas vyskytují. Jde o tzv. pomocné hmaty např. u G trubky kombinaci 2-3 je možno nahradit kombinací 1-4, u picollo A trubky psané c', které se hraje bez ventilů je někdy lépe nahradit kombinací 1-4. Čtvrtý ventil se dá také využít pro usnadnění melodických ozdob (trylky).
Trubky vyšších ladění Dnešní hráči symfonických orchestrů již prakticky nevystačí pouze s B trubkou jako mnoho trumpetistů před 2. světovou válkou. Příčinou nejsou pouze zvyšující se nároky na dokonalost hry - zde působí jako nejdůležitější faktor mikrofon při časté práci v nahrávacích studiích a v posledních letech i tzv. live snímky z koncertů vydávané na CD nebo televizní přenosy. Velkou roli zde sehrálo také znovuvzkříšení barokní hudby, ve které má trubka krásný, ale většinou rozsahově vypjatý repertoár. Dalším důležitým momentem je hledání nových zvukových barev soudobých skladatelů počínaje I. Stravinským a M. Ravelem. Tyto okolnosti měly rozhodující vliv na rozšíření tzv. vysokých trubek. Jestliže považujeme C trubku za mladší a menší sestru trubky laděné in B a tyto jsou používány v orchestrech běžně vedle sebe již od přelomu století, pak rodina vysokých trubek začíná nástrojem laděným in D. Tato ventilová trubka byla zkonstruována pro novodobou interpretaci barokních skladeb. Je však o polovinu kratší než originální barokní trubka. Tento nástroj byl také využit ve skladbách Svěcení jara I. Stravinského, v Ravelově Boleru a v opeře Peter Grimes B. Brittena. Dnes se však tyto skladby hrají spíše na vysokou trubku picollo A/B. Všeobecně se dá říci, že tento nástroj (D trubka) se používá dnes méně často v barokní hudbě. Více pro interpretaci děl Mozarta a Haydna či jiných klasických autorů a někdy jako třetí nástroj v barokních skladbách. O půltón vyšší trubka in Es našla své uplatnění především jako nástroj pro Haydnův koncert a někteří hráči ji používají pro vysoká a obtížná místa orchestrálních skladeb. Velice často se s ní můžeme setkat v anglických orchestrech. Ideální je i pro Hummelův koncert hraný v Es dur. Tento koncert však přinesl vznik dalšího nástroje a to trubky laděné in E. V současné době je preferována originální tónina tohoto koncertu - totiž E dur. Proto mnohé nástrojařské firmy (např. Schilke, Alexander ad.) mají tento nástroj ve výrobním programu, ačkoliv se prakticky jinak nepoužívá. Naproti tomu dříve často užívaný nástroj laděný in F pro druhý Braniborský koncert a vedoucí hlas Bachových skladeb dnes prakticky mizí. Nástroj laděný in G je běžně používán k interpretaci barokní hudby předvším pro tóninu C dur a pro extrémně náročné party soudobé hudby také pro snadnou transpozici z C hlasů, a protože se přece jen ještě barevně tolik neodlišuje od hlubších nástrojů laděných in B nebo C, jako je tomu u dnes nejvíce používaného reprezentanta skupiny vysokých trubek tzv. picollo B trubka (tento nástroj se vyrábí v kombinaci ladění B/A).
Nyní trochu k historii těchto nástrojů. D trubka byla poprvé použita kolem roku 1870 v Bruselu a roku 1890 v Německu pro provedení Bachových skladeb. První G trubku postavil roku 1885 F. Besson pro provedení Bachova Magnificat. Tato firma později také přišla s laděním F/Es a Es/D. Vznik těchto nástrojů umožnil opětovnou interpretaci II. Braniborského koncertu J. S. Bacha. První, kdo jej s úspěchem provedl byl A. Goeyens, který jej hrál v roce 1902 na F trubku a později 1906 - 1907 na vysokou B trubku. Jako první nahrál tento koncert Paul Spőrri na F trubku okolo roku 1940. Zde je nutno se zmínit o Adolfu Scherbaumovi, který byl vedoucí osobností znovuobjevení trubky jako sólového nástroje po 2. světové válce až do zazáření M. Andrého. Byl první, kdo začal používat vysokou B trubku pro party Bachových skladeb. Druhý Braniborský koncert hrál více než 400krát po celém světě a asi 15krát ho natočil na gramofonové desky.
Adolf Scherbaum
Zavedení vysokých nástrojů do symfonických orchestrů umožňuje hráčům větší jistotu nasazení, brilanci vysokých poloh, ale trochu mění tónovou barevnou kompaktnost trumpetových skupin. Tyto nástroje již dnes nejsou výjimkou ani v dechových a tanečních orchestrech.
Vývoj a výroba nástroje po 2. světové válce Jak již bylo konstatováno, na vývoji trubky měly po druhé světové válce největší podíl americké firmy. Značky jako Bach, Schilke, King, Conn, Getzen, Benge, Holton, Olds a další svými nástroji zcela ovládly světový trh. Podařilo se jim potlačit do pozadí nejen výrobce německé, ale i francouzské. Takže značky jako Besson, Meha, Courtois a jiné se nyní vyskytují v daleko menší míře. Tento vývoj s sebou přinesl ještě jeden důležitý moment. Nástroje amerických firem jsou vyráběny s větším průměrem zvukové trubice. Zatímco francouzské a německé nástroje měly tento průměr od 10,9 do 11,2 mm, začínají americké firmy po druhé světové válce vyrábět nástroje o vrtání 11,66 až 11,74 mm. Tyto nástroje lépe vyhovovaly nárokům na větší zvuk symfonických orchestrů spojeným i s rozšiřováním obsazení. Nástroje amerických firem jsou používány ve všech orchestrech po celém světě. Jejich konkurentem je snad pouze japonská firma
Yamaha, ale i pro tuto firmu pracoval dlouho jako poradce R. O. Schilke, takže tyto nástroje z výrobní tradice americké nijak zvlášť nevybočují. Tento vývoj má však i svou negativní stránku. Prakticky všechny žesťové skupiny orchestrů po celém světě znějí víceméně stejně. Jen několik málo orchestrů se snaží o zachování tradice svého zvuku (např. Berlínská a Vídeňská filharmonie). Zvukovým ideálem se pro nástroje laděné in B a in C staly výrobky americké firmy Bach. Tyto nástroje se u nás začaly pravidelně objevovat v symfonických a divadelních orchestrech začátkem 60.let. Pro nástroje vyšších ladění to byla zpočátku firma Selmer z Francie, což bylo spojeno s popularitou vynikajícího sólisty Maurice Andrého. V posledních asi patnácti letech je však jako špička mezi těmito nástroji (od D trubky výše) uznávaná americká firma Schilke. Jistě není náhodou, že obě tyto americké firmy založili vynikající trumpetisté. Renold O. Schilke byl členem Chicago Symphony Orchestra a Vincent Bach Boston Symphony Orchestra a později Ďagilevova baletu. Čím si tyto nástroje zasloužily svoje postavení? Trumpety firmy Bach se vyznačují plným, kulatým a přitom nosným tónem, v celém rozsahu vyrovnaným. Tyto nástroje jsou schopny jak jemného výrazu kantilény, tak průrazného fortissima v plénu symfonického orchestru. Ovšem používají je i hráči jazzových orchestrů. Je pravda, že někdy se tyto nástroje projevují trochu tvrději, vyžadují dokonalé zvládnutí dechové techniky. Proto firma přišla s modely označenými "LT", které jsou vyrobeny ze slabšího materiálu a jsou tudíž v ozevu měkčí než modely standardní. Vůbec firma Bach nabízí nejširší výběr různých modelů, takže mezi nimi může trumpetista skutečně najít ten, který jemu samotnému a oboru, ve kterém působí, nejlépe vyhovuje. Katalog firmy nabízí asi 50 různých kombinací trubky in B a 20 laděných in C. Když ještě vezmeme v úvahu kombinace materiálu a povrchových úprav nástrojů, dojdeme k úctyhodnému číslu 300 B trubek a 120 C trubek, které se v nejjemnějších nuancích odlišují. Nástroje firmy Bach se vyznačují vysokou úrovní dílenského zpracování, jednoduchým střídmým tvarováním. Dnes jsou tyto nástroje "klasikou" ve stavbě moderní trubky. Firma Schilke byla založena 1956 a dala se cestou užší specializace než ostatní výrobci. Tato firma vyrábí pouze trubky a nátrubky, zatímco ostatní většinou nabízejí celý sortiment žesťových nástrojů. V současné době jsou široce používány především trubky vyššího ladění - D/Es trubka, G/F trubka, B/A picollo v podstatě nemají ve světě konkurenci. Většina koncertů a nahrávek v poslední době jsou realizovány právě na těchto nástrojích. Používají je např.M. André a W. Marsalis a mnozí jiní sólisté. Pan R. O. Schilke usiloval od začátku o co nejvyšší technickou dokonalost svých nástrojů. Podařilo se mu docílit a zaručit ve výrobě vynikající těsnost nástroje, danou přesností jednotlivých dílů. V povrchové úpravě nástrojů nepoužívá lakování, ale pouze stříbření a zlacení. Tato úprava zaručuje lepší zvukové vlastnosti, zatímco laková vrstva je jednak silnější a za druhé rezonanci kovu nepomáhá. Dále zavedl některé technické novinky ve stavbě trubky. Například systém ladících korpusů v kombinaci s výměnnými tahy umožňuje plnohodnotné využití dvou až tří ladění jednoho nástroje (např.G/F/E trubka), ale zároveň odstraňuje problém těsnění hlavního ladícího tahu a jeho dvojitého zahnutí. Ve vyšších laděních pak umožňuje zkrácením esa před ventily prodloužit korpusovou část, takže i malý nástroj nepůsobí tak titěrně a umožňuje použití velkých ventilů s horními pružinami, což má velký význam při hraní technických pasáží. Rovněž použití užšího tzv. kornetového vstupu esa umožňuje rozšíření kóničnosti nástroje a tím i změkčení zvuku. I po smrti R. Schilkeho firma dodržuje vysoký standard všech svých nástrojů. Pochopitelně jsou tyto nástroje dražší než ostatní a většina modelů je k dostání pouze na objednávku, neboť výroba probíhá v malých sériích. Podobnu cestou specializace se zřejmě budou ubírat v budoucnu i další výrobci trumpet. Již dnes si mnoho špičkových hráčů nechává stavět nástroje od malých nástrojařských firem tak říkajíc na míru. Tyto dílny využívají při stavbě nástrojů veškeré moderní techniky, např. počítačů a nejnovějších poznatků v oboru slitin kovů. Rád bych zde jmenoval alespoň americkou firmu
Monette,
jejíž tvarově poněkud extravagantní modely propaguje
Wynton Marsalis. Je samozřejmé, že tyto nástroje se také od běžných, vyráběných sériově, liší podstatně i cenově. U nás se výrobou a vývojem trumpet zabývá především firma
Amati Kraslice a Lídl Brno. Výrobní program firmy Amati je velice široký a sahá od školních modelů až po nástroje mistrovské. Díky nadšení některých pracovníků této továrny a její spolupráci na vývoji s předními hráči na trubku se podařilo vyrobit nástroje, které splňují dobrý standard ve světovém měřítku a jsou cenově dostupnější. I přes nedostatek kvalitního materiálu se snaží firma udržet výrobu na dobré úrovni. Také zavedení výroby picollo trubky B/A umožnilo zájemcům o interpretaci barokní hudby u nás poznat problematiku hry na vysoké trubky. Dokáže také pružně reagovat na požadavky interpretů, což dokázala i pohotovým zhotovením sady "aidovek" pro premiéru opery G. Verdiho Aida ve Státní opeře v Praze.
Nátrubky Jestliže hovoříme o trubce,není možné se nezmínit o nátrubcích. Nátrubek je oddělitelnou, avšak nezbytnou součástí trubky. Tato součást nástroje má za úkol co nejdokonaleji umožnit hráči vytvoření vlastního tónu tím, že vymezí část rtů, která pak působí jako počátek tónu. Důležitost nátrubku si většina hráčů plně uvědomuje a svědčí o ní i to, jak mnoho výrobců od největších firem až po malé dílny se výrobou nátrubků zabývá. Nátrubky mohou mít rozdílnou vnější podobu, ale pro jejich funkci jsou nejdůležitější parametry částí, které nejsou při hraní vidět.
Vnitřní průměr - Větší průměr umožňuje volnější vibraci rtů a tím i plnější a znělejší tón. To podporuje kontrolu tónu a výdrž. Menší průměr přináší jasnější tón a usnadňuje hraní vysokých poloh. Ideální umožňuje dokonalou koordinaci retních a lícních svalů.Hloubka kotlíku - Má velký vliv na barvu tónu a intonaci. Hlubší kotlík vytváří tón temnější a plný, zatímco mělčí jasnější a průraznější. Důležitý je i tvar kotlíku. Ten může být od pohárovitého až po nálevkovitý. Výrobci opět u svých modelů označují jako standardní jakousi střední hloubku. Hloubka kotlíku má velký význam i pro intonaci. Příliš hluboký kotlík způsobuje "podintonování" vysokých tónů, což je znatelné hlavně u trubek vyšších ladění.Tvar okraje nátrubku -Určuje velkou měrou "pohodlnost" nátrubku, tzn. otázku výdrže, snadnost nasazování tónu a jejich spojování. Příliš plochý okraj může způsobovat řezavý pocit na rtech, ale ostřejší vnitřní hrana umožňuje lepší nasazení. Příliš oblý okraj zase pocit nepevnosti nátrubku na rtech. Širší okraj působí příznivě na výdrž hraní, ale může částečně otupovat vibraci rtů a tím i jistotu a citlivost nasazení a kvalitu tónu. Užší okraj usnadňuje spojování tónů,ale může snižovat výdrž.Hrdlo nátrubku - Umožňuje rtům volnou vibraci. Nátrubek by měl vpouštět do nástroje přesně tolik vzduchu, kolik je třeba v daném dynamickém režimu k dokonalé vibraci rtů. Příliš malý otvor vytváří odpor, takže tón nezní zcela volně a plně. Velký otvor umožňuje přílišný únik vzduchu, takže uniká více než je nutno k vytvoření správné vibrace.Vrtání nátrubku - Tento prvek ve stavbě nástroje je méně nápadný avšak neméně důležitý. Užší vrtání způsobuje jasnější tón, širší pak tón měkčí a temnější. Zde jsou také mnohdy příčiny nedostatků v intonaci.
V podstatě by se dalo říci, že každý hráč by měl používat speciální nátrubek určený pouze jemu. Zde hraje důležitou roli fyziognomie trumpetisty, myslím tím postavení zubů, šířka rtů, vyvinutí retního a lícního svalstva. Nenajdeme dva úplně stejné hráče, proto stejný nátrubek může způsobovat rozdíly v intonaci, v barvě tónu a jeho objemu. Že v praxi používá mnoho trumpetistů nátrubek stejný je zapříčiněno několika faktory. Především se jedná o typ nátrubku, který je dobře postaven - správná kombinace rozhodujících rozměrů, takže zaručuje kvalitu tónu, dobrou intonaci, rozsah a výdrž. Dalším momentem je to, že nátisk trumpetisty je živá hmota, schopná se do určité míry nátrubku přizpůsobit. Vidíme, že nátrubek je pro hraní na trubku jednou ze základních a určujících podmínek. Však také mnoho trumpetistů jej opatruje daleko pečlivěji než nástroj. A není divu! Kdo musel někdy, ať již z jakéhokoliv důvodu, vyhledat nový nátrubek ví, že přizpůsobení se novému nátrubku je obtížnější než změna nástroje samotného. Na druhé straně víme, že vynikající trumpetisté hrají vynikajícím způsobem na různé nátrubky někdy i značně rozdílné. Někdy přílišná snaha najít ten "pravý" nátrubek vede k neúnosnému střídání, což má zhoubný vliv na jistotu a psychiku hráče.
Renesance barokní přirozené trubky V posledních desetiletích se v interpretačním umění stále více prosazuje snaha,interpretovat hudbu pokud možno tak,jak asi zněla v době svého vzniku. Stále více souborů ve světě i u nás se zabývá tzv. historicky věrnou interpretací. Bezpodmínečným předpokladem této snahy jsou nástroje, které odpovídají době vzniku skladeb. Nepřekvapuje nás již dnes tolik, když slyšíme na koncertním pódiu zobcovou flétnu, loutnu či cembalo ve skladbách barokních skladatelů. Ovšem barokní přirozená trubka je stále něco, o čem mnoho nevědí ani profesionální trumpetisté. A přesto si dovoluji tvrdit, že nejmodernější historii trubky píše i tento znovuobjevený nástroj.
Přestože se technika hraní na trubku v romantismu a soudobé hudbě značně vzdálila technice doby baroka, nepřestala hráče na trubku vzrušovat možnost znovuobjevení umění, které ve své době trubku tolik proslavilo. I tato práce se snažila ukázat, jak velkým vývojem prošla trubka za posledních dvě stě let. O to nesnadnější byl návrat k zapomenuté technice. Teprve roku 1960 trumpetista Walter Holy s konstruktérem Otto Steinkopfem došli k úspěšnému řešení. Vytvořili kopii nástroje podle trubky Gottfrieda Reicheho, famózního trumpetisty J. S. Bacha. Podařilo se jim objevit systém tří otvorů na trubici nástroje, který značně usnadňuje hru na přirozenou trubku. Jeden otvor snižuje intonaci 11. a 13. alikvotního tónu a další dva střídavě "vypínají" sudé nebo liché alikvotní tóny. Tím se podstatně snižuje možnost "přepadávání" jednoho tónu do druhého a zvyšuje se jistota nasazování tónů. Nástrojařské firmy Meinl v Německu a Egger ve Švýcarsku vytvořily podle historických nástrojů repliky, které v současné době představují špičku mezi těmito nástroji. Ovšem jen nástroje by nestačily. Byli to především trumpetisté, kteří museli znovu objevit zapomenutou techniku hraní na tyto nástroje. Mnoho nahrávek dokazuje, jak velký pokrok v tomto směru za pár let mnozí udělali. Za všechny bych rád jmenoval alespoň Friedemanna Immera v Německu, Crispiana Steele-Perkinse v Anglii a Edwarda Tarra ve Švýcarsku.
Úspěch této etapy jen dokládá, jak různorodá, pestrá a dobrodružná je cesta trubky dějinami umění. V jak širokém spektru žánrů a stylů hraje trubka dominantní úlohu.Bylo cílem této práce ukázat alespoň částečně úžasnou flexibilitu a přizpůsobivost tohoto hudebního nástroje. Ukázat, že v historii bylo vždy mnoho trumpetistů, skladatelů, pedagogů, nástrojařů a v neposlední řadě posluchačů, kteří všichni s láskou a obdivem přilnuli k tomuto nástroji, který se jim stal životním koníčkem v tom nejlepším slova smyslu.
1994 Vladimír REJLEK
